pondělí 31. října 2011

Kouzelná lentilka.

Dnes bych rád představil takový malý Gedankenexperiment, v němž budete hrát hlavní roli.

Představte si hypotetickou nemoc, sužující poměrně pravidelně téměř každého. Většinou není příliš závažná a jediné symptomy jsou únava a bolest hlavy a kromě nich nemoc nevykazuje žádné snadno objektivně zjistitelné znaky. Průměrná doba trvání nemoci je sedm dní plus minus dva dny s normálním rozložením.

Nyní si zkuste představit sami sebe v pozici člověka, který onemocněl touto nemocí. Nemůžete nic pořádného dělat, třeští vám hlava a z dlouhé chvíle při čučení na televizi a pití čaje zobete z mísy lentilky, svou oblíbenou pochoutku z dětství. A z čirého rozmaru přednostně ty červené.

A ejhle, nemoc místo očekávaných obvyklých sedmi dní zmizí už po pěti dnech a vy jste jako rybička. Samozřejmě si to nenecháte pro sebe a prodrbete to se svými kolegy v práci, se svou partnerkou/partnerem, se svými kamarádkami a kamarády a napíšete o tom na svém blogu. Krátce nato vám začnou přicházet komentáře od různých lidí, kteří zažili to samé. V reálném i online životě někteří vaši známí začnou potvrzovat, že poté, co začali jíst červené lentilky, nemoc byla kratší. Někteří začnou dokonce tvrdit, že byli zdraví už po čtyřech dnech!

Začnete hledat, čím by to mohlo být a narazíte na seriózně vypadající webovou stránku tvrdící, že červená barva rezonuje s bazální frekvencí vesmírné energie a harmonizuje tak vaši životní energii proudící čakrickými liniemi ve vaší auře. "To musí být ono!" řeknete si, a napíšete i o tom na svůj blog, kde se vzápětí objeví další souhlasné komentáře potvrzující, že to skutečně je tak a dodávající eventuálně další detaily o zesílené rezonanci a interferenci vlnění energie psí v červené barvě v důsledku toho, že lentilky mají tvar rotačního elipsoidu.

Pak onemocníte znovu a, ouha! nemoc trvá svých obvyklých sedm dní. Čím to? Zeptáte se svých (nejen) internetových známých, kteří s vámi sdíleli dosavadní lentilkovou zkušenost. Někteří potvrdí, že se jim stalo totéž, a že se domnívají, že to bylo v důsledku toho, že moc lentilek oslabila modrá či zelená barva deky/pyžama. Ale i tak - většina bude tvrdit, že i když nemoc trvala normálně dlouho, hlava nebolela tolik a únava nebyla tak nepříjemná. A při příští nemoci se všichni důsledně oblečete do šedých pyžam a povlečení budete mít striktně bílé. A opravdu, někteří se opět uzdraví rychleji a nezapomenou o tom nadšeně napsat na blog. A když při příští vaší nemoci i vy jste zdraví opět o něco dříve, jste už přesvědčení, že máte konečné definitivní řešení problému s touto nemocí - nosit neutrálně barevné pyžamo a povlečení a zobat červené lentilky, které vás uzdraví svou kouzelnou silou.


Tím bych ukončil myšlenkový experiment. Připadal vám přitažený za vlasy? Mě ano, a velmi. Přesto se podobné věci v reálném životě skutečně dějí.

Na začátku experimentu jsem zmínil skutečně magickou frázi "Průměrná doba trvání nemoci je sedm dní plus minus dva dny s normálním rozložením". Magickou proto, protože většina lidí si bohužel nedokáže představit, co to znamená. Vyneseno na histogram by to vypadalo nějak takto.
Zde je vidět, že většina nemocí - ca 60% - skutečně trvá obvyklých sedm dní. Ale ca 19,4% nemocí je o den delší a stejné množství o den kratší. Něco málo přes půl procenta je dokonce delší/kratší o dva dny a nějaká ta promile je delší/kratší i o tři dny.

V našem myšlenkovém experimentu, stejně jako je tomu bohužel u řady lidí v realitě, bylo zásadní chybou ve vašem fiktivním přístupu k celé záležitosti ignorování faktu, že bez ohledu na lentilky i barvu povlečení se vždy přibližně dvacet lidí ze sta uzdraví o den dříve než je obvyklé, a jeden člověk dokonce o dva dny dříve. A v důsledku toho, že lidská psychika je v evolučně zatížena předpojatostí, tak si všichni spíše pamatujeme a komunikujeme úspěchy než neúspěchy. A tak to v našem fiktivním kruhu přátel vypadalo, že pozitivní zkušenosti převládají. Ti, kteří zkusili brát červené lentilky, ale byli nemocní sedm dní, či dokonce déle, jednoduše prostě nereagovali vůbec. A ti, kteří i tak reagovali, současně dodali - nebo obdrželi - ex post facto racionalizaci, proč tomu tak bylo, aniž by vůbec vzali v potaz možnost, že červené lentilky prostě nefungují nebo to, že mohou fungovat jako pouhé placebo. Nikdo v celém experimentu nezkusil aplikovat osmé přikázání z desatera interpretace na dostupná fakta.

V reálném životě funkci lentilky z mého myšlenkového experimentu plní celá řada alternativních medicín. Zejména homeopatie je svým rozšířením velmi dobrým kandidátem na čestný titul "kouzelná lentilka". Dobře připravené homeopatické léky nejsou nic jiného, než čistá voda popřípadě čistý cukr, a přesto mají po celém světě tisíce příznivců, kteří se chovají přesně jako vaše fiktivní já v mém myšlenkovém experimentu - pamatují si a živě diskutují úspěchy, a zcela ignorují popřípadě zpětně racionalizují neúspěchy, stejně jako skutečnost, že v naprosté většině klinických testů homeopatie nepřekoná placebo.

Hups. Další magická fráze, "v naprosté většině klinických testů". Nějaký hnidopich by se - správně - mohl tohoto tvrzení chytit a poukázat na to, že existují sem tam i klinické testy, v nichž homeopatie placebo překoná. A příznivci homeopatie toto samozřejmě s oblibou na svých stránkách velmi hlasitě komunikují.

Nicméně to, že sem tam jedno placebo překoná jiné placebo je prostě dáno povahou náhody a soustředit se jen na studie s výsledkem pozitivním a ignorovat studie s výsledkem negativním je současně logický klam přebírání třešní a současně další ukázkou zaujatosti.

Pokud tedy snad někdy začnete uvažovat o alternativní medicíně, zkuste se nejprve zamyslet nad tím, zda skutečně užíváte lék, nebo zda jenom uctíváte kouzelnou lentilku. Protože pokud uctíváte kouzelnou lentilku, může být, že se nic nestane, dokud jí budete léčit jen nemoci triviální, ale současně můžete místo včasné návštěvy lékaře při nemoci závažné ztrácet drahocenný čas žužláním cukrových kuliček.

pondělí 10. října 2011

Čerešničky čerešně...

Tak se blog přehoupl v průběhu delší pauzy přes třítisící návštěvu. Chtěl jsem u této příležitosti napsat nějaký delší článek, ale bohužel nějak se mi nedostává času. Ale dnes mne inspiroval článek na novinkách s titulem 1 456 800 000 000. To je aktuální dluh Česka. A nezadržitelně roste a tak se k němu stručně vypeckuji.

Nehodlám se tedy na blogu nijak a nikde zabývat politikou. Z toho prostého důvodu, že takové debaty, stejně jako debaty o náboženství, nikam nevedou a výsledkem bývá prakticky vždy dříve nebo později srážka s blbcem. Nicméně nelze ignorovat fakt, že politika samotná (i debaty o ní) je přímo prošpikovaná logickými klamy. A v souvislosti s výše zmíněným článkem jsem si dnes připomněl další z nich - přebírání třešní. Jedná se o logický klam porušující osmé a deváté přikázání desatera interpretace.

Nejprve pár komentářů k článku.

Příkladem logického klamu přebírání třešní je poslední komentář v mnou vybraném vzorku (ty ostatní jsou spíše komická vložka a ukázky ad hominem). Z poměrně komplexního souboru dat o zadlužování české republiky si vybral jen omezené období a na základě toho vytvořil závěr a označil viníka vhodného pro pranýř.

A přitom článek sám o sobě skýtá většinu dat nutných k tomu, aby s minimem námahy bylo možno se podívat, že ve skutečnosti to tak černobíloučké není. Nejprve rozšiřme tabulku z Novinek o jména ministrů financí.

rok státní dluh (v miliardách korun) Ministr financí
1993 158,8 Ivan Kočárník
1994 157,3 Ivan Kočárník
1995 154,4 Ivan Kočárník
1996 155,2 Ivan Kočárník
1997 173,1 Ivan Kočárník
1998 194,7 Ivan Pilip
1999 228,4 Ivo Svoboda
2000 289,3 Pavel Mertlík
2001 345 Pavel Mertlík
2002 395,9 Jiří Rusnok
2003 493,2 Bohuslav Sobotka
2004 592,9 Bohuslav Sobotka
2005 691,2 Bohuslav Sobotka
2006 802,5 Bohuslav Sobotka
2007 892,3 Vlastimil Tlustý
2008 999,5 Miroslav Kalousek
2009 1178,2 Miroslav Kalousek
2010 1344,1 Eduard Janota
2011 1456,8 Miroslav Kalousek

Toto přiřazení samozřejmě není přesné, protože funkční období nebyla vždy celý rok, ale i tak je velmi zajímavé spočítat si, jaký že úhrnný dluh to přibližně vzniknul za koho.


Ministr financí Přibližná suma na ministra financí (v miliardách korun)
Ivan Kočárník 14,3
Ivan Pilip 21,6
Ivo Svoboda 33,7
Jiří Rusnok 50,9
Bohuslav Sobotka 406,6
Vlastimil Tlustý 89,8
Eduard Janota 165,9
Miroslav Kalousek 398,6

Vypadá to, že i pokud nám Miroslav Kalousek způsobil rekordní dluhy díky své špatné chemické povaze, tak pan Bohuslav Sobotka by i v mnohem přesnějším výpočtu byl minimálně velmi blízko, i když třeba ne výše.

To je první přebírání třešní - z košíku politiků byl vybrán jeden (ten, který se panu Krátkému evidentně nelíbí) k němu byla přiřazena data (zda správná či ne je de facto irelevantní) a z toho byl vyvozen závěr, že dotyčný politik je nezodpovědný a špatný. Pan Krátký toto ve svém komentáři v podstatě i přiznává - tváří se, jako kdyby to, co se stalo před rokem 2006 neexistovalo nebo nebylo podstatné pro vývoj po roce 2006 a typicky krátkozrace vidí jenom to, co se mu líbí. Když na ministerstvo financí nastoupil Miroslav Kalousek, převzal státní pokladnu skutečně už zatíženou osmisetmiliardovým dluhem se všemi negativy z toho plynoucími - tzn. závazky, úroky a celou tou šaškárnou, a ať už někdo Kalouska má rád či ne, to je prostě fakt, který nelze popřít.

Tím to ovšem nekončí, druhé přebírání třešní je způsob, jakým jsou data interpretována. Lze velmi snadno vypočíst, že v zadlužování ČR co do absolutní sumy si k aktuálnímu datu nemají naše politické špičky co vyčítat - pravice i levice se na dluhu podílí přibližně stejnou sumou, a tudíž lze těžko říct, ať přímo či nepřímo, že za současný dluh "může strana X".

rok nárůst dluhu (v miliardách korun) Vláda Suma
1993
Pravá
1994 -1,5 Pravá
1995 -2,9 Pravá
1996 0,8 Pravá
1997 17,9 Pravá
1998 21,6 Levá
1999 33,7 Levá
2000 60,9 Levá
2001 55,7 Levá
2002 50,9 Levá
2003 97,3 Levá
2004 99,7 Levá
2005 98,3 Levá
2006 111,3 Levá 629,4
2007 89,8 Pravá
2008 107,2 Pravá
2009 178,7 Pravá
2010 165,9 Pravá
2011 112,7 Pravá 668,6

Avšak ani tím to nekončí. Třetí přebírání třešní je také ve způsobu interpretace dat, a v tomto ohledu je na vině částečně i původní článek na novinkách. Absolutní čísla zadluženosti nejsou až tak docela relevantní (i když i ta, jak řečeno výše, říkají trochu jinou story než si pan Krátký myslí).  I obyčejný selský rozum nám říká, že zodpovědný hospodář, když už se musí zadlužit, bude se snažit, aby dluh byl co nejmenší v poměru k jeho (očekávanému a minulému) výdělku. Když Venca vydělá milion a zadluží se o sto tisíc, je to jiné, než když Franta vydělá sto tisíc a zadluží se o padesát tisíc - Franta je horší hospodář než Venca, i když jeho dluh je menší. Jak je to tedy s vývojem dluhu vzhledem k hrubému domácímu produktu počítáno na prstech rukou a zubech vidlí?

rok státní dluh (v miliardách korun) Ministr financí HDP Nárůst dluhu coby % HDP předchozího roku
1993 158,8 Ivan Kočárník

1994 157,3 Ivan Kočárník

1995 154,4 Ivan Kočárník 1466,5 -1,84
1996 155,2 Ivan Kočárník 1683,3 0,52
1997 173,1 Ivan Kočárník 1811,1 11,53
1998 194,7 Ivan Pilip 1996,5 12,48
1999 228,4 Ivo Svoboda 2080,8 17,31
2000 289,3 Pavel Mertlík 2189,2 26,66
2001 345 Pavel Mertlík 2352,2 19,25
2002 395,9 Jiří Rusnok 2464,4 14,75
2003 493,2 Bohuslav Sobotka 2577,1 24,58
2004 592,9 Bohuslav Sobotka 2814,8 20,21
2005 691,2 Bohuslav Sobotka 2983,9 16,58
2006 802,5 Bohuslav Sobotka 3222,4 16,1
2007 892,3 Vlastimil Tlustý 3535,5 11,19
2008 999,5 Miroslav Kalousek 3689 12,01
2009 1178,2 Miroslav Kalousek 3627,2 17,88
2010 1344,1 Eduard Janota 3667,6 14,08
2011 1456,8 Miroslav Kalousek
8,38

Hm. Nevypadá to, že by Kalousek a spol. vybočovali z předchozího trendu. Spíše naopak - v červeně označené oblasti levicových vlád činila míra meziročního zadlužování v průměru 18,66% hrubého domácího produktu za předchozí rok, zatímco od roku 2007 dále je to v průměru 13,79%. A, jak už bylo řečeno, část tohoto pokračujícího zadlužování nepochybně mají na svědomí úroky z dluhů již existujících atd.

Podobných analýz existují přehršle, některé vymalují lépe ODS, některé ČSSD a některé ani jednu. Logický klam přebírání třešní, který zejména v předvolebních bojích předvádí všichni z pravé i levé strany politického spektra spočívá právě v tom, že jsou vybrány jen ty analýzy podporující to či ono stanovisko, a zbytek je - v případě politiků zřejmě většinou vědomě, v případě obyčejných lidí zřejmě většinou nevědomě - ignorován.

Pro marmeládu je sice třeba třešně přebrat a červavé vyhodit, ale pro celkové posouzení, jaké třešně vám sad dává, je třeba počítat všechny.

Zdroje:

pondělí 3. října 2011

Vida, vida...

Zdá se, že belgického bota před nedávnem omrzelo procházet můj blog. Třeba to bude permanentní stav. Každopádně v to doufám a bude-li to jenom trochu možné, u příležitosti třítisící návštěvy blogu z českých luhů a hájů sesmolím snad i nějaký delší text mající smysl.