neděle 29. dubna 2012

Destilace páté esence

Pro dnešní příspěvek jsem si opatřil pro zpestření reálná data přímo z práce. Šlo o jednoduchou záležitost, ovšem výsledky velmi dobře poslouží účelu článku.

Zákazník pochyboval o výsledcích testu jedné externí certifikované laboratoře - byla měřena teplota plastových dílů několik minut po vyjmutí z klimatické komory, kde byly předtím dlouhodobě zamrazeny na -20°C. A pánům manažerům se nezdálo, že by se ony plastové díly mohly ohřát tak rychle na teploty nad bodem mrazu a přesto pak zůstat v průběhu testů stále relativně chladné. Požadovalo se proto po nás, abychom zdokumentovali průběh ohřívání příslušných dílů po vyjmutí z -20°C do pokojové teploty.

Když mi byl problém předestřen, měl jsem chvíli pocit, že si ze mne někdo dělá legraci (ten mám bohužel často). Nejsem tedy žádný fyzikální génius, ale přesto jsem si v tomto konkrétním případě dovolil zahrát na vědátora a před provedením požadovaného testu jsem před zadavatelem učinil předpověď - teplota dílu bude růst zpočátku velmi rychle a toto tempo bude postupně zpomalovat, jak se teplota dílu bude blížit teplotě okolí. Ale jako už mnohokrát jsem se opět přesvědčil, že tak jako já spektakulárně selhávám v případech středoškolského učiva českého jazyka či historie, tak jiní selhávají v případě stejné úrovně poznatků věd přírodních. Mé predikci nebylo uvěřeno a byl vznesen vehementní požadavek tento banální, ale časžeroucí test provést.

S ohledem na to, že všechny kalibrované klimatické komory byly obsazené, byl jsem nucen použít nekalibrovaný mrazák, čili jsem díly mohl zmrazit pouze s přesností plus minus 5°C, což je dost široké rozhraní. Po stabilizaci pár hodin byly díly po jednom vyjmuty a položeny před bezkontaktní kalibrovaný IR teploměr a teplota byla kontinuálně měřena čtvrt hodiny se zápisem měřené hodnoty každou sekundu. A tady je výsledek pro první měřený díl (každopádně doporučuji kliknout pro zvětšení).

Zajímavé ale není to, že jsem měl pravdu já i certifikovaná laboratoř. Zajímavé je, že při pohledu zdálky to vypadá, že moje predikce byla splněna, avšak při pohledu zblízka je vidět, že je křivka značně zubatá. A chvílemi to dokonce vypadá, jako by díl měl teplotu několik sekund konstantní, nebo dokonce jakoby se pár sekund ochlazoval! Což, jak by každý měl vědět, není možné, odporuje to druhému zákonu termodynamiky. Coto? Inu, ruchy. I když jsem se snažil minimalizovat vliv prostředí - díl i teploměr byly po celou dobu pevně fixované, ve stínu, okno bylo zavřené a na každého, kdo kolem byť i jen prošel, jsem házel krajně nevrlé pohledy.

Co když si ale trochu statisticky pomůžeme, například tzv. klouzavým průměrem? Graf bude vypadat mnohem lépe, zuby se vyhladí a všecko bude eňo ňůňo (skoro).

Klouzavý průměr spočítaný vždy z pěti po sobě jdoucích hodnot (čili každých pěti sekund měření) křivku trochu vyhladí, ale pořád ještě jsou vidět jasně nerovnosti a krátkodobé trendy odchylující se od hlavního směru křivky.
Klouzavý průměr spočítaný z jedenácti po sobě jdoucích hodnot křivku vyhladí ještě lépe, ovšem rovněž ne dokonale. Šlo by pokračovat, ale článek by zbytečně kynul, takže jen konstatuji, že čím více hodnot je zahrnuto do klouzavého průměru, tím je křivka hladší. Lineární křivku by šlo s pomocí této metody vyhladit kompletně, pokud by nebyla moc zubatá, ale u nelineárních křivek (a tudíž i u této) po dosažení určité úrovně vždy dochází ke zkreslení skutečného trendu. Je třeba najít kompromis mezi přesností a hezkostí.

V případě, kdy je možné očekávat, že data lze vysvětlit nějakou závislostí popsatelnou matematickou funkcí, je samozřejmě nejlepší najít tuto funkci. To ovšem není nijak snadné a pro demonstrování toho, co mám v úmyslu, naštěstí ani nezbytné.

Již zde padlo slovo ruch. Ruch, čili náhodná složka obsažená v měření. Náhodná, tudíž nevyzpytatelná a nepředvídatelná? Správně. Špatně. Zkusme se podívat na to, jak se příslušný ruch chová, nejjednodušeji tak, že spočítáme rozdíl mezi klouzavým průměrem a přináležící skutečně naměřenou hodnotou. Po vynesení na bodový graf vzniknou tyto dva hezounké obrázky.


Vidíte už, kam tím mířím? Asi ne. Vypadá to jako totální chaos, a nezkušený laik (= i Charly před pár lety) by z čučení na tu změť teček začal asi leda tak šilhat a dostal ještě škytavku. Ale přesto je v tom zdánlivém chaosu určitý řád, který zkušené oko uvidí. Asi už tušíte, kam tahle trnitá cesta vede, nebudu vás tedy dále trápit (tedy ty, co dočetli až sem). Pohleďte na histogramy těchto odchylek po jejich zaokrouhlení na celá desetinná místa - na ose y je vynesena četnost dané odchylky v daných datech, čili například 163 krát je skutečně naměřená hodnota o 0,1 °C vyšší než přináležící klouzavý průměr z pěti hodnot.
Ano, rozložení ruchu odpovídá skutečně velmi přesně Gaussově křivce. Dokonce přesněji, než jsem čekal, když jsem si příslušná měření vzal domů ke zpracování pro účely článku. Při ještě lepší eliminaci vnějších vlivů a proměnných (žádný průvan, promenádující se kolegové a podlaha rozvibrovaná od náklaďáků, měření něčeho s konstantní teplotou a ne něčeho, co ji postupně mění) bychom takto získali Gaussovo rozložení vlastní použitému teploměru, ruchy, které budou při použití tohoto zařízení přítomny vždy dělej co dělej. Mám důvod se domnívat, že by víceméně odpovídalo tomu, jež vyšlo pro klouzavý průměr z 11 hodnot, vezměme to tedy coby poznatek pro závěr článku.

A co nám to říká? K čemu tenhle poznatek je? Říká nám, že když příslušným teploměrem změřím teplotu nějakého předmětu, je naměřená hodnota s 50% pravděpodobností přesná na plusminus jednu desetinu. Na 95% je přesná na plusminus dvě desetiny. A prakticky (nerovná se zcela) jistě je přesná na plusminus tři desetiny. A čím vícekráte něco tímto teploměrem změřím, tím více se kumulativní výsledek blíží realitě - ale nikdy není absolutně přesný.

A údajně právě takto Carl Friedrich Gauss normální rozložení, jež od té doby nese jeho jméno, objevil. Zpracovával geodetická měření a zjistil, že totéž měření dá pokaždé lehce jiné hodnoty - a že tyto hodnoty, byť na pohled náhodné, lze popsat matematickou funkcí. A ta matematická funkce nám umožňuje najít řád tam, kde byl zdánlivý chaos, a tak přiřadit míru přesnosti něčemu, co už ze samotné povahy reality úplně přesně zjistit nelze.

Ale proč se realita chová takhle blbě? Proč není možné prostě změřit například vzdálenost x přesně ale jen "přesně plusminus"? K tomu se ještě vrátím.

Zdroje pro případ, že by si snad někdo chtěl také hrát s čísílky:

úterý 24. dubna 2012

Přehled logických klamů.

Mám v úmyslu něco podobného už delší dobu vytvořit, ale ten čas... Proto mne svým způsobem potěšilo, že mne někdo předběhl. Grafika se základními logickými klamy, ke stažení ve vysokém rozlišení. Bohužel jen v engliš. Některé klamy tam uvedené jsem na svém blogu ještě nerozebíral, pokud by někdo měl zájem o nějaký konkrétní z nich, rádi posloužíme, stačí říct.

Nalezeno přes Pharyngula.

neděle 22. dubna 2012

Skutečný kámen mudrců

Legendární kámen mudrců byl vysněným cílem středověkých alchymistů. Měl produkovat elixír života a být schopen transmutace neušlechtilých prvků na zlato. Nebyl nikdy objeven a i kdyby existovat mohl a byl vyroben, znamenal by okamžitou devalvaci zlata na cenu konvergující k nule a k poklesu kvality lidského života tímtéž směrem.

Skutečný kámen mudrců byl však objeven v roce 1809 a od té doby je využíván ve vědě neustále. Nedělá nic tak banálního jako je výroba zlata, i když už se významně podepsal na délce života všech, kdo čtou tento článek a víceméně celého lidstva. Ale nejedná se o žádnou magickou substanci, nýbrž o koncept popisující realitu takovým způsobem, jež jediný umožňuje realitu skutečně měřit, chápat a předvídat - i když ne tak, jak by se většině lidí líbilo.
Pohleďte na bez nadsázky jeden z nejvýznamnějších objevů v historii lidstva.


Ano, je to Gaussova křivka. Statistický koncept, jehož explanační síla a vliv jsou takové, že bez jejího pochopení je prakticky nemožné chápat moderní vědu. Bez jeho pochopení není možné chápat nic, co stojí za pochopení. Bez jeho pochopení realita prostě nedává smysl. A bez jeho pochopení není možné chápat tento blog a vůbec většinu toho, co říkám a to zdůrazňuji.

Setkal jsem se už s celou řadou lidí, kteří si myslí, že "chápou statistiku", včetně Gaussovy křivky, a pak z nich stejně vypadla nějaká perla blbosti dokazující přesný opak. Jsou mezi mými známými, jsou mezi mými kolegy v práci, jsou dokonce i mezi mými nadřízenými tamtéž, jsou na internetu, jsou všude. Jsou i na tomto blogu, jak je evidentní z některých komentářů, a tudíž asi vznik tohoto článku je poněkud opožděný. Respektive tímto článkem a články navazujícími, jsem měl začít.

Nejprve se podívejme, co ten obrázek vlastně říká. Jedná s o lineární graf, kde na ose y je procentuální zastoupení nějaké vlastnosti vynesené na ose x. Plocha tohoto grafu pod křivkou pak dá dohromady 100%. Byla-li by tedy například na ose x výška stromu v lese a tento graf by popisoval výšku stromů v lese v metrech, pak by to znamenalo, že v dotyčném lese je 2,66% stromů s výškou 50m, 2,65% stromů o metr vyšších a 2,65% metrů o metr nižších atd atp.

Stromy samozřejmě nemají výšky v diskrétních metrech, takže jsme-li spokojeni s výškami zaokrouhlenými na celé metry, můžeme místo lineárního grafu použít graf sloupcový, kde výška jednotlivých sloupců ukazuje zastoupení jednotlivých výšek.


To je ovšem trochu nepraktické a nepřehledné, v praxi se většinou rozděluje na co nejméně kategorií, podle potřeby, většinou 3-5. Chilli nějak takto.

Tomuto grafu se říká histogram. Obsahuje tytéž informace, co předchozí grafy, akorát s hrubším rozlišením, ale to je principielně jediný rozdíl oproti prvnímu grafu. Každý sloupec zde svou výškou odpovídá ploše pod křivkou grafu pro daný interval v prvním obrázku.

A proč považuji tento poznatek za tak strašně důležitý? Protože bez něj skutečně nelze vědět a chápat nic a protože je úplně všude. Neexistuje oblast, v níž by se Gaussovo normální distribuce vlastností nebo nějaká její derivace neprojevila, a odpovídá na velmi dlouhou řadu "proč". Uveďme jen pár příkladů.

Ve vědě:
  • Proč to, že nevíme všechno, neznamená, že nevíme nic.
  • Proč nemožnost něco předvídat na úrovni prvků neznamená, že nelze předvídat chování celku.
  • Proč evoluce může fungovat na mikro i makro úrovni.
  • Proč nic nelze změřit úplně přesně, a přesto lze odvodit přesné závěry.
  • Proč se někdy nadějný objev ukáže jako chyba.
  • Proč je někdy důležitý objev přehlédnut.
  • Proč skutečný vědecký poznatek musí být v principu falsifikovatelný.
  • Proč věda nefunguje na základě snahy něco potvrdit, ale vyvrátit. 
  • Proč minulé neúspěchy a omyly vědy nejsou argumentem proti platnosti moderních poznatků.
  • Proč i nejmodernější vědecké poznatky nejsou dokonalé a obsahují míru chyby.
V lékařství:
  • Proč kouření není zdravé, i když něčí dědeček hulil jak fabrika a dožil se stovky.
  • Proč neexistují absolutně bezpečné léky a vakcíny a přesto je projev blbosti odmítat a priori jedno a/nebo druhé.
  • Proč neexistuje žádný univerzální lék na všechno, dokonce ani na něco ne.
  • Proč nexistuje žádný zaručený recept na dlouhověkost či zdravé zuby.
  • Proč i sebelepší léčba/lékař někdy selže.
  • Proč i sebehorší nemoc někdy skončí dobře.
  • Proč i banální operace může skončit tragicky.
  • Proč alternativní medicína je obecně nebezpečné bunkum, i když občas někomu "funguje".
  • Proč domácí porody a jejich propagace jsou projevem mdlého rozumu.
V průmyslu:
  • Proč něco takového jako nulová zmetkovitost neexistuje.
  • Proč něco takového, jako absolutní přesnost neexistuje a jakákoliv přsnost je funkcí stanovených tolerancí.
  • Proč i když všechny součástky jsou v pořádku, jejich komplet může být zmetek.
  • Proč počítání norem podle nejlepšího pracovníka vede k nespokojenosti.
  • Proč počítat systematicky termíny podle 100% výrobní kapacity skončí fiaskem.
  • Proč diskriminace na základě rasy/pohlaví je kontraproduktivní i v případech, kdy je mezi pohlavími/rasami měřitelný rozdíl.
V politice:
  • Proč politická strana se skutečně rozumným programem nemá v demokracii prakticky šanci.
  • Proč vyhraněné politické názory a programy dlouhodobě vždy napáchají škodu.

V argumentaci a logice:
  • Proč je "a dicto simpliciter" logickým klamem.
  • Proč jsou "post hoc ergo propter hoc" a "cum hoc ergo propter hoc" logické klamy.
  • Proč sebelepší argument nepřesvědčí každého.
  • Proč vždy někdo bude věřit i úplným blbostem.
V psychologii:
  • Proč i inteligentní lidé mohou zastávat úplně pitomé názory.
  • Proč je koncept IQ problematický.
V každodenním životě:
  • Proč stejné šance neznamenají stejný úspěch.
  • Proč neúspěch není automaticky známkou neschopnosti - a naopak.
  • Proč "podle sebe, soudím tebe" přístup k lidem je krajně pitomý.
I následující přísloví naznačují, že na určité úrovni byl tento koncept obsažen i v lidové moudrosti:
  • Jedna vlaštovka jaro nedělá.
  • I mistr tesař se utne.
  • Dvakrát měř, jednou řež.
  • Není na světě člověk ten, jež zavděčil by se lidem všem.
  • Výjimka potvrzuje pravidlo.
 Zkuste se zamyslet nad jedním každým proč. Byl jsem stručný, a přesto je jich celkem slušná řádka. V příštím článku zkusím vysvětlit princip, proč všechna tato proč vysvětluje právě Gaussova křivka.

    neděle 15. dubna 2012

    Nepřekvapující výsledek

    Inu, nehodlám nikdy psát o politice a momentálně nemám ani moc čas a chuť psát delší text o ničem, protože trávím volný čas buď po lokte v hlíně nebo odpočinkem, ale jenom ve stručnosti bych se rád zmínil o skutečnosti, že pan Bárta se nehodlá vzdát postu poslance.

    Jeho obhajoba tohoto rozhodnutí je totiž jeden z logických klamů, k nimž mám v úmyslu napsat někdy v budoucnu obsáhleji, totiž hýbání terčem.

    Podle obecného povědomí (respektive podle povědomí většiny lidí, jež znám, i lidí na novinkách) členství ve sněmovně "vysoká politika" rozhodně je. Je to vysoká politika i vzato kvantitativně a tak objektivně, jak je to možné - je to horních pár promile na pomyslné výšce politického žebříčku v ČR, a statisticky se používá pro takováto nespecifická "měřítka palce" nepsané pravidlo hranice horních 5%. Pan Bárta si tak teď jednoduše slovní spojení předefinoval jak se mu to lépe hodí. Ovšem tak to nefunguje - není možné si slovíčka předefinovávat, jak se komu zlíbí. Význam slov určuje společenský konsenzus lidí tato slova užívajících a ve sporných případech popřípadě v případě slov s více významy je tudíž vhodné do jakéhokoliv výroku zahrnout i (odkaz na) jejich definici. Ale jestliže většina národa podle mne dostupných dat za vysokou politiku považuje i členství ve sněmovně, je nepravděpodobné, že si tohoto pan Bárta není vědom a považuji tudíž za velmi pravděpodobné, že pan Bárta je prostě jenom bezpáteřní člověk postrádající elementární intelektuální integritu.

    Samozřejmě si pan Bárta svůj výrok pro budoucí užití tohoto logického klamu chytře už předpřipravil, když specifikoval, které pozice opustí (a chytře zmínil ty, které už stejně v podstatě neměl nebo by nejspíše ztratil), ale nespecifikoval přesně, cože to považuje za "vysokou" politiku a jak moc vysoko ta politika podle něj má být. Díky těmto otevřeným vrátkům jsem tento výsledek i čekal, a nezklamal jsem se.

    Princip logického klamu "hýbání terčem" spočívá ve stanovení nějakých kritérií za použití dostatečně vágních pojmů na to, aby při jejich splnění mohla být kritéria nadsazena o stupínek výše, umožňujíc tak víceméně nekonečnou regresi. V tomto případě by mohl pan Bárta například i tvrdit, že zůstane ministrem, protože vysoká politika začíná od velvyslance výš. Nebo že zůstane velvyslanec, protože vysoká politika je až prezident.  A i díky tomu, že nelze zcela objektivně změřit, je-li "výš" poslanec, senátor, ministr, velvyslanec atp. šlo by takto pohybovat terčem skutečně donekonečna a pan Bárta má zaručeno, že si nějakou pozici ve vysoké politice může ponechat, a přitom lhát, že ve vysoké politice není.

    Bohužel je tento logický klam často zaměňován s dodatečným upřesněním špatně formulovaného stanoviska popřípadě s vývojem debaty od jednoho tématu k druhému, proto se k němu snad někdy ještě vrátím v podrobnějším článku.

    Každopádně česká politické scéna je hotovou žní všech logických klamů, které existují. Dala by se napsat o tom klidně kniha tak tlustá, že by ji nikdo nečetl.

    pátek 13. dubna 2012

    Žebrám, žebráš, žebráme

    Abych pravdu řekl, závěr minulého článku se mi samotnému tak trochu nepozdával. Připadal mi příliš stručný a ne zrovna šťastně formulovaný, ale už mi to nějak nemyslelo. Rozhodl jsem se proto na dané téma ještě trochu elaborovat.

    Termín "begging the question" mne neinspiroval k vytvoření termínu "žebravá otázka" bezdůvodně.

    Je-li totiž tato forma dotazu použita na samém počátku úvahy/argumentace, tak se dožaduje odpovědi z určitým způsobem omezeného okruhu možností. V určitých případech v podstatě žebrá o potvrzení nějakého už zastávaného stanoviska, čímž to celé nakonec skončí argumentačním kruhem.

    Jenže současně nemůžeme každou svou úvahu začínat úplně od začátku, tak by nikdo z nás nikdy nemohl dospět k nějakému závěru. Proces poznávání na všech úrovních obsahuje prvek vylučování nesmyslných a/nebo nepodložených vysvětlení a v průběhu jakéhokoliv sledu úvah si tak člověk takřka nevyhnutelně v nějaké etapě položí i otázku, jež už obsahuje nějakou skrytou premisu. Je-li tato premisa odůvodněná a prokázaná někde jinde (byť od aktuální argumentace oddělená časem a prostorem), otázka žebravá není.

    Nejlépe to budou asi ilustrovat dva příklady, parafrázované na základě pár mých nedávných internetových setkání zde i jinde:
    1. Proč bych měl brát antibiotika, když mi nezabírají?
    2. Proč bych neměl brát homeopatika, když mi zabírají?
    První otázka žebravá není, neboť nezavírá dveře před žádnou z možných správných odpovědí. Otázka se nesnaží popřít prokázaný fakt, že antibiotika proti nemocem zabírají. Skrytá premisa, totiž že antibiotika občas nefungují, je rovněž potvrzená a tudíž není možné vyloučit jejich skutečné selhání v konkrétním případě tazatele. Oba fakty jsou široce známy i laické veřejnosti, protože se pravidelně objevují v médiích (pomiňme, pro účely článku, smutný fakt, totiž masivní množství tupců neschopných chápat i to nejjednodušší). Na v otázce postulované dilema tazatele lze tedy dát relevantní odpověď ve formě výčtu jeho poměru šancí na přežití, když se na základě možné náhody rozhodne ignorovat jedno z nejúčinnějších kurativ v historii lidstva. Lze mu i vysvětlit, že nefunkčnost antibiotik v jeho případě může být nejen pouhou náhodou, ale i jeho vlastní chybou, přičemž obé neznehodnocuje jejich správné užívání do budoucna. Otázka je sice trochu, prostinká, ale je validním počátečním bodem pro hledání v realitě zakořeněné odpovědi aniž by bylo nutné ji nějak měnit.

    Druhá otázka, ač na pohled až na prohozené zápory stejná, žebravá je. Skrytá premisa, totiž to, že homeopatika občas fungují, a že tudíž zafungovala v tomto případě, není nikde potvrzena. Rovněž se jedná o fakt občas zmiňovaný v médiích a vědeckou komunitou opakovaný dohaleluja. Homeopatika fungují maximálně jako placebo, a placebo efekt není funkcí léku, ale funkcí organismu v reakci na proceduru léčby. Je tedy nesprávné říct že "placebo funguje" je nutné použít celou frázi "placebo efekt funguje". Otázka se ovšem snaží sugerovat, že uzdravení bylo přímo způsobeno ne podáním léku, ale lékem. To je ta nedokázaná skrytá premisa.

    Otázka tak v této své podobě zcela vylučuje jakoukoliv odpověď poukazující na statistickou nevyhnutelnost vyléčení z nějaké banální nemoci bez ohledu na užití/neužití čehokoliv.

    Otázka tak už svou formulací omezuje možné odpovědi jen na ty, které se nějak snaží racionalizovat fungování homeopatik. Ne nadarmo je tedy používána právě zastánci homeopatie velmi často a vede k exemplární definici kruhem, již si oni sami ovšem neuvědomují: Homeopatika na mne fungují. Jak to vím? Protože mi zabrala. A jak vím, že mi zabrala? Protože jsem se uzdravil po vzetí homeopatika. A proč jsem se uzdravil po vzetí homeopatika? Protože homeopatika na mne fungují....

    Správná otázka by v tomto případě byla "Proč bych neměl brát homeopatika, když jsem se po nich uzdravil?" Na pohled se zdá stejná, ale není tomu tak. Tato otázka totiž nevylučuje - mimo jiné - odpověď "Protože jsi měl štěstí, a to se příště nemusí opakovat."

    Bohužel jsem se setkal s velkou řadou poměrně inteligentních lidí neschopných tento argumentační kruh rozetnout, protože nechápou statistickou povahu reality a tudíž nejsou schopní pochopit, že to, co oni považují za externí důkaz (který by onen kruh rozetnul, tak jako u antibiotik), je někdy jen logickým klamem "post hoc ergo propter hoc", ale o tom snad až někdy jindy.

    A závěrem - "Proč je země kulatá?" a "Proč je země plochá?"- jsou skvělý příklad otázek na mentální gymnastiku s touto problematikou. Protože si v průběhu historie z hlediska lidského poznání pozice v tomto ohledu prohodily, ačkoliv z hlediska reality měla smysl vždy jen jedna.

    středa 11. dubna 2012

    Žebrat se nesluší

    Každý přeci ví, že televizní detektivky jsou spolehlivým zdrojem informací. A na základě tohoto spolehlivého zdroje informací mohu tedy adekvátně tvrdit, že v tomto článku probíraný vadný argument se často objevuje v soudních síních a při výsleších podezřelých

    Bývá to tak nějak takto:

    "V kolik hodin jste viděl obžalovaného na místě činu?"
    "Námitka! Otázka svědkovi podsouvá neprokázané skutečnosti!"
    "Námitka přijata."
    Ovšem zcela vážně - lze na internetu najít celou řadu námitek použitelných u soudu a i když se jedná především o záležitosti vztažené konkrétně na soudní praxi v USA, dokáži si, ač naprostý laik, představit, že něco podobného funguje v té či oné podobě i u nás a vůbec všude, kde jakžtakž funguje právo s presumpcí neviny a nárokem na spravedlivý soud. Má to totiž logiku, jak zkusím vysvětlit dále.

    V souvislosti s tímto jsem se před nedávnem i nesmírně pobavil, když jsem zjistil, že na můj blog zabrousil jeden čtenář po zadání vyhledávací fráze do google "proč mají gayové rádi velká přirození" a jiný "proč mají muži rádi potvory". Pobavil jsem se nejen tím, že nechápu, na základě jaké logiky tyto fráze vedou na můj blog (nevím o tom, že bych rozebíral sexuální přitažlivost potvor nebo číkoli preference ohledně velikosti kterékoliv části těl, a to ani nepřímo), ale i tím, že obě tyto vyhledávací fráze jsou - v závislosti na širším kontextu - logické klamy stejného druhu, jako ony u soudního dvora.

    Některé otázky jsou totiž nefér, manipulativní či nesmyslné a nerespektují pravidla logického dokazování. Některé otázky jsou hloupé a tudíž jsou logickými klamy samy o sobě nebo v kontextu jejich použití.

    Většina čtenářů blogu, ne-li všichni, ví, že argumentace v kruhu (circulus in demonstrando/circulus in probando/petitio principii) je nesmyslná a v praxi nepoužitelná. Přesto je tato forma argumentace velmi často používána a někdy není vůbec snadné ji rozklíčovat. A právě výše uvedené otázky jsou takovou formou logického klamu, stojí-li na začátku série argumentů. V angličtině je pro tuto formu argumentace velmi pěkný - bohužel často špatně chápaný - termín "begging the question", který mne inspiroval k vytvoření mého pojmenování podobných otázek - "žebravé otázky".

    Pár dalších příkladů takových žebravých otázek:
    1. Kdo stvořil vesmír/život?
    2. Kam odejde vědomí po smrti?
    3. Proč vláda USA zorganizovala útoky na WTC 9/11?
    Šlo by pokračovat do nekonečna, a kdokoliv, kdo občas zabrousí na stránky konspiracionistů, náboženských pošuků a běžných politických stran určitě zná nebo bude schopen si dodatečně najít příkladů neurekom.

    Proč se ale jedná o logické klamy? Všimněte si, že jsem řekl, že se jedná o logické klamy, stojí-li na začátku série argumentů, nejedná se tedy o logické klamy vždy. Jenže všechny tyto otázky v sobě obsahují skrytou premisu (obžalovaný byl na místě činu, gayové mají rádi velká přirození, muži mají rádi potvory, vesmír byl stvořen někým, vědomí existuje po smrti, vláda USA zorganizovala útoky na WTC), jejíž pravdivost ovšem není nijak dokázána (a mnohdy ji dokázat ani vyvrátit ani nelze).  Použijete-li tedy podobnou otázku jako výchozí bod pro argumentaci, ať už při debatě či při vlastním hledání jako oni dva na začátku článku zmínění návštěvníci, automaticky omezujete počet závěrů, k nimž lze dospět - a tím pádem si můžete předem zavřít dveře k závěru správnému.

    Proto přistihnete-li se někdy na začátku nějaké úvahy při použití žebravé otázky, zamyslete se nad tím, proč s ní začínáte. Může jít o situaci, kdy tuto otázku použijete protože její skrytá premisa už je extenzivně dokázána, ale velmi často se jedná jen o obranný mechanismus vaší vlastní psychiky před nepohodlím. Žebravé otázky jsou totiž dle mé (omezené, nedostačující) zkušenosti velmi často obrannou baštou inteligentních a slušných, ale pověrčivých lidí proti kognitivní disonanci. Svědomí je utišeno pocitem hledání odpovědi, přičemž nepohodlné odpovědi jsou už v počátku vyšoupnuty z oblasti hledání.

    Chce-li se někdo považovat za skutečného skeptika a racionalistu, musí této vrozené tendenci nás všech nasadit náhubek.