pátek 1. června 2012

Sebevědomí bez sebeuvědomění

Ve své práci se sice nesetkávám s řadou různých lidí, ale setkávám se s řadou různých problémů. A ty mnohdy vedou k několika málo stejným výsledkům, alespoň co se interakce s ostatními lidmi týče. Přičemž jedním z těch jevů, s nimiž jsem se v této souvislosti v posledních letech několikrát setkal, bylo setkání s tím, co jsem si pro sebe pojmenoval "sebevědomý laik". Vlastně jsem se s ním setkal vícekrát než několikrát, jinak bych si pro nej nevytvořil privátní terminus technicus.

Sebevědomý laik je člověk, který diskutované záležitosti rozumí jen povrchně, popřípadě vůbec, ale je přesvědčen, že je nejen velmi informován, ale jeho názor je více než drobným přínosem do debaty. Diskutovat s takovými lidmi o nějakém problému je extrémně obtížné - zejména pokud se nacházejí na manažerských pozicích. Sebevědomý laik ve vedoucí pozici je schopen napáchat obrovské škody i s těmi nejlepšími úmysly. A součástí - naštěstí nepatrnou - mé práce někdy bývá tyto sebevědomé laiky srážet v rozletu a nasměrovat je když už ne správným, tak alespoň správnějším směrem.

Mnohdy to bývá úkol nelehký, neboť jeho podstata spočívá v tom dokázat člověku, že se mýlí, zatímco on je skálopevně přesvědčen o své pravdě. A to se lidem obecně moc nelíbí a není to dobrý způsob, "Jak získávat přátele a působit na lidi". Nicméně někdy je třeba skutečně příručku análního turismu od pana Dale Carnegie ignorovat a jít s lidmi do klinče o pravdu.

Vždy mi vrtalo hlavou, odkud se tito sebevědomí laici berou a jakto, že si neuvědomují, že jsou jen laici. Občas slýchám perly vědění, jež svým obsahem popírají základní fyzikální zákony, a jsou přesto vyslovovány s plným sebevědomím odborníka. A čím složitější problematika, tím sebevědoměji a tvrdohlavěji je někdy laické stanovisko hájeno - a když od prostých fyzikálních zákonů dojde na statistickou interpretaci dat, kdekdo neví, o čem je řeč, ale ví to zato velmi přesně. Nejmarkantněji je toto v běžném životě vidět u lidí popírajících globální oteplování, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že na základě pár hodin u google ví všechno lépe než klimatologové, co zasvětili studování dané problematiky celý profesionální život a mnohdy i více.

A tak když jsem před nedávnem (no, před pár lety) narazil na internetu na fenomén "Dunning-Kruger efekt", okamžitě jsem se zamiloval. Tedy metaforicky řečeno. A vypadá to, podle toho, jak wikipedia článek od té doby nakynul, že čtení na toto téma bude postupně přibývat, probíhají další a další studie.

Pro ty, co neumí anglicky, krátké shrnutí z prvních dvou studií - soustředím se jen na výsledky výzkumu, vynechám historii a omáčku obecně, a sesumíruji to vlastními slovy.

V průběhu výzkumu bylo ve stručnosti zjištěno, že jak u věcí, kde kompetence je záležitostí obecného konsenzu (humor) tak u věcí, kde kompetenci lze změřit objektivně (logika, gramatika) lidé sami sebe vnímají, co se týče lehčích až středně obtížných úkolů následovně:
  1. Lidé v prvním kvartilu (nejhorších 25%) kompetence si myslí, že patří do třetího kvartilu (51-75%) a někdy ještě trochu nadhodnoceně.
  2. Lidé ve druhém kvartilu (26-50%) si myslí, že patří do třetího kvartilu a někdy taky nadhodnoceně.
  3. Lidé ve třetím kvartilu si myslí, že patří do třetího kvartilu a to poměrně přesně.
  4. Lidé ze čtvrtého kvartilu (76-100%) si myslí, že patří do třetího kvartilu, popřípadě na hranici třetího-čtvrtého kvartilu.
Co se týče těžších až obtížných úkolů, situace se trochu změní:
  1. Lidé v prvním kvartilu si myslí, že patřído prvního.
  2. Lidé v druhém kvartilu si myslí, že patří do druhého.
  3. Lidé ve třetím kvartilu si myslí, že patří do druhého.
  4. Lidé ve čtvrtém kvartilu si myslí, že patří do druhého.
Jsou - li pak lidem ukázány výsledky toho, jak si vedou ve stejných úlohách ostatn, dojde k určitému posunu, "rekalibraci". Ta ovšem se u dolních dvou kvartilů neprojevila téměř vůbec, a nejlépe se projevila u třetího a čtvrtého kvartilu, ale i pak si lidé ze čtvrtého kvartilu v průměru mysleli, že si vedou lehce hůře v kontextu populace, než tomu skutečně bylo.

Pokud toto platí pro lidskou populaci obecně - a já se domnívám, že to platí, ačkoliv zatím není jasné, jak přesný tento poznatek je - vyplývá z toho několik zajímavých věcí.

Například to  znamená, že celá polovina lidstva - ta podprůměrná - má tendenci svoje schopnosti značně přeceňovat, zejména co se týče lehčích úkolů. U těžších úkolů už jsou si ovšem nekompetentní většinou vědomi, že jsou nekompetentní (aspoň že tak). Necelá čtvrtina lidstva má tendenci se u lehčích úkolů hodnotit přibližně správně, a u těžších se lehce podceňovat. A zbývající čtvrtina těch nejschopnějších má tendenci buď přeceňovat ostatní - to jest, jednoduché záležitosti považují za tak evidentně jednoduché, že "to pochopí každý" a těžké považují za tak obtížné, že je považují za obtížné pro každého - nebo mají tendenci podceňovat sebe.

A takřka nikdo sám o sobě neví, jak si vlastně v poměru k ostatním stojí.

Ať tak či onak, jde o celkem strašidelný poznatek. Na jeho základě je možné totiž předpokládat, že podstatná část lidí není dost kompetentní na to, aby poznala, že není kompetentní. To by vysvětlovalo to velké množsví lidí, co jsou díky značně přefouknutému sebevědomí schopni cpát se i tam, kde napáchají více škody než užitku. A ti nejkompetentnější jsou si možná natolik nevědomi svých schopností, že místo aby se chopili záležitostí, kde je jejich kompetence třeba, toto nechávají na jiných v přesvědčení, že jiní to zvládnou v podstatě stejně.


Zdroje:

4 komentáře:

  1. Vynikající článek, souhlasím do posledního písmene se vším, co bylo napsáno a děkuji.
    Výborně mně objasnil například jeden velice neblahý jev, a to tzv. "poslaneckou zákonodárnou iniciativu", kdy poslanec na poslední chvíli svým vlastním pozměňovacím návrhem (na který má právo) dokáže při schvalování doslova "rozprasit" celou předlohu zákona a mnohdy třeba i úplně otočit jeho původní smysl a účel tak, že vznikne zákon - zmetek. Přitom v zákonech jde mnohdy o slovíčka a na paragrafovém znění předlohy před jejím schvalováním pracuje hromada profesních odborníků, kteří text váží doslova na lékárnických vahách. Pak přijde "sebevědomý laik" - tj. pan poslanec, který si sám o sobě myslí, že je v daném oboru "největší kapacitou" (má tu moc) a vstoupí do textu schvalovaného zákona svým vlastním pozměňovacím návrhem stylem slon - porcelán a ostaní poslanci na to skočí a pozměňovací návrh šitý horkou jehlou přijmou, aniž by si do důsledků uvědomili, co se tím všechno stane.
    Ve své praxi pak slýchám - "Původně tam tato hovadina vůbec neměla být, ale bohužel se to do zákona dostalo až na základě poslaneckého návrhu. Co s tím teď můžeme dělat jiného, než čekat na nápravu nějakou novelou ...."
    Také proto je v našem právním systému (s prominutím) takový bordel a dnes přijatý zákon je nezřídka šmejdem, který je nutno opravovat a dřívější zákony mají desítky novel (není to samozřejmě jen a pouze díky neblahým poslaneckým iniciativám, ale také i z těchto důvodů).

    OdpovědětVymazat
  2. Druhá studie, Figure 5. 'Nobels' označuje nejtěžší úkoly.

    A předchozí stránka (cituji jen klíčové): " ...For those in the highest quartile, estimatied percentiles were significantly lower than actual percentiles in each of the combinations of domain and difficulty. For those in the lowest quartile, estimated percentiles were significantly higher than actual percentiles in most cases..... As mean percentile dropped below 50, lowest performers would show better calibration than highest performers. The results bear this out, as shown in Table 1..."

    Každopádně komu to jazykové dovednosti a čas dovolí, velmi doporučuji přečíst obě studie v plném znění.

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě na to mrknu až bude čas, zní to rozhodně zajímavě. :)

    OdpovědětVymazat