neděle 26. května 2013

Není krk, jako krk.

Krk nošený v předchozím článku není žádnou částí těla. Krk, respektive krak, bylo původní slovanské označení převážně klečových porostů živly bičovaných, pokroucených křovisek a malých stromů, jež tyto hory nesou v množství větším než malém. Dlouho mi vrtalo hlavou podle čeho se ty hory vlastně jmenují a jakáže logika se za tím nošením krku skrývá, tož jsem si to teď konečně taky našel. Zářný příklad toho, jak zákeřný je jazyk - a proto je při komunikaci nutno dávat pozor nejen na to, jaká slova jsou řečena, nýbrž i na kontext, v němž je tak učiněno.

Při výletě nebyly k vidění samozřejmě jenom stromy a kamení. Na polské straně Krkonoš se nachází krásná jezera, další pozůstatek dob ledových, Nejsem si jist, zda jezero na fotografii je morénové jezero, ale tipl bych si, že ano - má typický podlouhlý tvar s viditelnou hrází na jedné straně a svahem na druhé. Svahem, po němž se v minulých tisíciletích dolů plazil ledovec, unášeje s sebou materiál obroušený a odervaný z hory. Protože je to svah severní, i letos v mimořádně teplém květnu na něm bylo stále ještě nemalé množství sněhu, z něhož by v příznivějších podmínkách vznikal právě ledovec.

Chůze po hřebenech byla plná mrtvol. Tedy ne lidských mrtvol, pochopitelně, ale kam se člověk podíval, byla rozšlápnutá slunéčka sedmitečná, která organizovala bezuzdné orgie snad na každém druhém šutru. No, asi to byla rychlá smrt, a kdo by si nepřál, když už to musí být, zemřít rychle a bezbolestně bezprostředně poté, co si pořádně zašuká? Život je koneckonců sto procentně smrtelný žeáno.

Kromě velehojných slunéček se naskytla i příležitost shlédnout krásného střevlíka, a to patrně (entomologie nepatří mezi mé silné stránky) kriticky ohroženého střevlíka zlatitého Carabus auratus. Bohužel to bylo na pěší asfaltové stezce s poměrně velkým provozem, a i když se nejedná o žádného drobečka ale o párcentimetrového macka, je dosti pravděpodobné, že na druhou stranu cesty nedošel. Chtěl jsem mu přes cestu pomoct, ale chytil se drápky pevně v asfaltu a nešel zvednout, tak musel jít přes ulici sám. Škoda že fotka je v důsledku špatného nastavení telefonu trošku rozpitá.

Rovněž chráněnou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum) jsem ovšem poznal okamžitě a způsobila mi neskutečnou radost, protože pokud pamatuji, bylo to poprvé v životě, kdy jsem ji viděl. Vím, že esteticky je to rostlina nic  moc, a naprostá většina lidí by si ji zařadila do kolonky "plevel" pokud by si jí vůbec všimli, ale když se člověk zamyslí nad tím, co ta rostlina představuje, jde z toho trochu mráz po zádech - plavuně byly jedny z prvních rostlin, jež osídlily pevninu před více než čtyřmi sty miliony let a z blízkých příbuzných této rostliny vzniklo černé uhlí.

V závěru výletu jsme se byli podívat na pramen nejvodnatější české řeky, Labe. Tedy nic moc, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Je to prostě studna. Tedy díra v zemi vyzděná kamením. Studna. No, co jsem tam v žádném případě nečekal byla jakási dřevěná ženština špulící k prameni pozadí ve skutečně vyzývavé póze. Podle české wiki je to alegorie vody, a řemeslně to v žádném případě není špatné dílko, coby řezbář nemám výhrad. Ani sexuálně mnohem explicitnější umění mi nezpůsobuje morální pohoršení, a ani esteticky nemám problém. Zde to působilo ovšem přeci jen trochu nepatřičným, skoro až komickým dojmem, zejména když k prameni člověk přichází od severovýchodu a první, co vidí, je prdel vyšpulená jak v pornofilmu. Není divu, že socha byla terčem vtípků a ušklebování od kolemjdoucích turistů napříč národnostmi, věkem i pohlavím.

Poslední foto, jež jsem na výletě udělal, bylo zvěčnění krásných konikleců, jež se chystaly vykvést těsně u stěny chaty, v níž jsme byli ubytováni. Je to asi nejkrásnější foto, jež se mi na tomto výletě podařilo - se špatně nastaveným telefonem, který jsem měl teprve dva měsíce a neuměl jsem ho ani pořádně používat. Ještě jsem tak neučinil, ale tohle foto jednou bude dozajista zdobit mou pracovní počítačovou plochu, nebo ho, doufejme, použiji v nějaké grafické práci. Rozhodně jsem nečekal, že kapky deště na fialových okvětních lístcích budou zachycené tak krásně.

A to bude pro letošek z výletů asi všechno. Příště bych se rád vrátil ke statistice, ale co se toho týče, rád bych se připomenul těm pár, kteří se do mého malého experimentu přihlásili, ale ještě nic nezaslali, že teď je ten správný čas tak konečně udělat.

pondělí 20. května 2013

O nošení krku


Mám za sebou náročný měsíc, plný událostí a zvratků. Tedy zvratů. Jako každý rok už dvacet let, jsem musel přesadit bonsaje, což ještě teď po kouskách doklepávám, neboť mi jich za těch dvacet let také pár přibylo. A jako každý rok už čtyři roky jsem si vyrazil s partou kamarádů do hor. Tentokráte do Krkonoš, kde jsem si uchodil nohy.

Krkonoše si v minulém století užily v plné kráse a síle kyselých dešťů, takže některá dramatická panoramata zřejmě nejsou důsledkem pilnosti kůrovce jako například v Jeseníkách či na Šumavě. Nehledě na to, že kůrovec (domnívám se) napadá spíše lesy niže ne tyto vysokohorské porosty. Na každý pád mrtvé stromy bez kůry, vybělené slunceem a větrem jako kosti mrtvých dinosaurů, jsou k vidění všude, krásné a současně makabrózní. Memento mori. Samozřejmě i bez kyselých dešťů by zde bylo plno mrtvých stromů, mráz a hlavně ledový suchý vítr by si vybraly svou daň každoročně na všem, co zde roste - proto zde toho taky moc neroste.
Když strom zahyne, jeho dřevo se stane potravou pro všemožnou žoužel od bakterií, hub a prvoků až po brouky tesaříky a mravence dřevokazy. Vlastně někdy se tak stane ještě předtím než strom zahyne. Na tomto je nejlépe vidět rozdíl mezi živočichem a rostlinou  - rostliny namnoze jsou stavěné na to, že budou celý život oždibovány, okusovány, olamovány, že jich kousky prostě uhynou a zbytek se musí protloukat nějak dál.
Tato vlastnost stromů je právě inspirací pro pěstování bonsají, respektive některých stylů bonsají. Většinou si lidé pod pojmem bonsaj vybaví právě nějakého větrem a mrazem ošlehaného veterána živořícího na pokraji civilizace. Strom sám od sebe málokdy uschne vstoje celý a zůstane stát, většinou vždy bojuje seč to jde a obrůstá na těch nenečekanějších místech a těmi nejdivnějšími způsoby, dokud to jen trochu jde. I proto se domnívám, že stojící kostlivci na svazích krkonoš nejsou důsledkem přirozeného procesu, ale kalamity.

Nicméně jsou zde vidět náznaky procesu uzdravování. Ve zdravém horském lese na stromech kůru moc neuvidíte, ani moc mrtvého dřeva. A i když stav zdaleka není takový, jaký by měl být, už jsou místy vidět jedinci, živí i mrtví, kteří vypadají jak se sluší a patří - téměř každý volný kousek je pokryt mechy a lišejníky, které využívají stromem původně vybojovaného místa na slunci k tomu, aby si taky trochu užily života.

Samozřejmě jsem ani na horách nepřestal být Charly a tak jsem každému, kdo byl ochoten poslouchat, vykládal, jak jsou Krkonoše ve své současné podobě výsledkem utváření za dob ledových a meziledových. Například různé známé kamenné útvary jako Dívčí kamenny jsou důsledkem eroze, která obrousila okolní měkčí a měkký sediment okolo žulového jádra, jež kdysi dávno pomalu hluboko v podzemí vykrystalizovalo z tekutého magmatu. Spíše než o tomhle jsem ale spíš mluvil o tom, kterak toto magma metamorfovalo při svém chladnutí okolní břidlicové sedimenty na krystalické břidlice, fylit a svor. Když člověk prochází horami a dívá se pod nohy, rozdíl v podloží je markantní a přechod mezi krásnou růžovou žulou a ostrým třpitivým svorem bije do očí. Tedy hlavně tam, kde kameny jsou obrušovány nohama turistů a nemají tudíž moc času na to dostat se do svého přirozeného stavu, který je stejně jako u stromů především lišejníkoidní. A jasně barevné lišejníky rostoucí na kamenech dodávají místním kamenným mořím zvláštní, v kontrastu s mrtvými stromy o kus dál až skoro paradoxně veselý vzhled. Bohužel na fotografii to až tak moc nevynikne, počasí nebylo nic moc extra, světlo bylo exkrementální a já byl líný se tahat s foťákem, takže jsem fotil telefonem.

Porosty kleče byly rovněž žuhasné. Laikovi asi připadají jeden keř jako druhý, nicméně při bližším pohledu tomu tak není. Některé rostliny mají měkčí dlouhé, sytě zelené jehlice, trochu zkroucené do kudrnata, některé spíše kratší na ježka, některé jsou trochu zažloutlé. Některé mají dlouhé výhony a táhnou se netypicky do výšky, některé polehávají více než normálně a rostou ještě o ždibíček pomaleji. A to vše na pár čtverečních metrech, tedy ve virtuálně stejných podmínkách, na stejném podloží. Při troše cviku lze totéž pozorovat i u listnatých stromů, respektive u jejich přirozených porostů, ne u parků vysázených z roubovaných klonů a přešlechtěných kultivarů.

Je škoda, že takových míst u nás není více, že ubývají a stávají se z nich atrakce pro rádobyturisty, z nichž celá řada ani nemá dost slušnosti a úcty k přírodě na to, aby po sobě z hor odnesla prázdné lahve a plechovky od pití. Takže bohužel i v horách jsem se musel neustále dívat na důsledky lidské blbosti a užil jsem si pocitu bezmoci, když se do mého batohu už cizí odpadky nevešly nebo jsem už prostě neměl sílu je sbírat. Nechápu, proč se někdo vůbec namáhá jít do hor, když tam po sobě nechává odpadky - co tam hledá? Nedokáži se vcítit do mysli takovéhoto vandala, je mi vzdálenější, než kdyby pocházel z Marsu.

Každopádně doufám, že zbytek roku bude stejně krásný, jako poslední měsíc.
________________

Rád bych připomenul, že stále ještě sháním data pro svůj další článek o statistice. Pokud jste se přihlásili, ale ještě nic nezaslali, prosím učiňte tak. Pokud jste se nepřihlásili, prosím zvažte účast. Nebudu nikterak narušovat ničí soukromí a úloha, jejíž splnění požaduji, je triviální.