Devatero řemesel: řemeslo páté, řezbář.

Když mi bylo deset let, dostal jsem od otce malý otevírací kapesní nůž, skutečný a ostrý.  Současně jsem dostal lekci broušení a bezpečného zacházení s ním. A byl jsem poslán na měsíční prázdninový pobyt v ozdravovně v naději, že to pomůže s rekurentními angínami. No, nepomohlo to. Logicky posílat venkovské dítě na venkov za účelem ozdravení neoslovuje příčinu problému.

Moc z pobytu v ozdravovně si nepamatuji. Pamatuji si ale, že tam měli ve skříni prázdninové výrobky dětí. Jeden z těchto výrobků byl katamaran vyrobený z borové kůry, který se mi nesmírně líbil. Tak jsem zkusil, jestli něco takového dokážu vyrobit také. Výsledek už sežral zub času a ani nevím, jak vypadal. Takřka určitě ne tak, jako onen výstavní kousek, byl to nejspíš jenom kus kůry zašpičatělý na obou koncích, s větvičkou zapíchnutou uprostřed jako stěžeň. S postupem času jsem ale vypiloval dovednost řezbování lodiček z kůry až do dokonalosti. Takže když jsem byl ke konci VŠ vedoucím na dětském táboře, krátil jsem si touto činností hodně času, již za použití vlastnoručně vyrobeného nože. Mistrovským kouskem byla malá plachetnička o málo větší než palec. se stěnami stěží milimetr silnými.

Všechny tyto lodičky jsem na konci tábora rozdal dětem a vedoucím. Jedna z nich - třístěžňový model fregaty s plným plachtovím vyrobený pouze z věcí nalezených v lese - byla dokonce nějakým dítětem ukradena, což mi polichotilo a nakrklo mne zároveň. Ovšem protože tohle všechno se stalo ještě před érou digitálních fotoaparátů do kapsy, nemám žádné obrázky dokazující tato tvrzení. Naštěstí jeden model lodičky z kůry jsem daroval i svému synovci, takže mohu přiložit jeho obrázek - je to model brigantýny, rovněž s plným plachtovím. V trupu je dokonce zadlabáno olověné závaží, tak aby model stabilně plaval. Pro účely článku jsem musel model opravit, protože čeloun byl zlomen při stěhování. Na fotu je vidět, že je evidentně ještě nezažloutlý věkem, a je i z jiného dřeva. Původním materiálem byly borové větvičky, náhradní čeloun jsem ale udělal z bambusu, který by měl být pevnější.

Neskončil jsem ovšem u výroby lodiček. Tentýž rok jsem na návštěvě u starší sestry začal pižlat jedno polínko na zátop. Vznikl z toho malý ptáček, kterého jsem poté omaloval vodovkami jako sokola. No, není to žádný supr výtvor. Nicméně byl to začátek. Co se tohohle týče, za téměř mistrovský kousek by se dala považovat rukojeť nože, který jsem dal otci k padesátinám o ca. deset let později. Během gymnázia a VŠ jsem vytvořil pár dalších řezeb - hrocha, sovu, sýkorku, klauna hrajícího na housle, pár prstýnků, jednu intarzovanou sponu do vlasů ve tvaru motýla a pár dalších obyčejných spon do vlasů. A nějaké další chytače prachu. Téměř všechno jsem rozdal. Něco kamarádkám, něco příbuzným, něco dívkám, jež jsem miloval. Něco málo jsem si i nechal, ale ne moc, a ne to nejlepší.

Fota jsem mohl dodatečně udělat samozřejmě jenom k tomu, co jsem si nechal popřípadě dal příbuzným. Mušle vyřezaná z březového dřeva, v níž je ukrytá paličkovaná květina skončila u tety, společně s trojicí květin z různých odřezků. Abstraktní svícen z kůry a třísek akátu pokáceného nedaleko kolejí poblíž koleje (ehm...) skončil u mých rodičů, společně s růží vyrobenou z borové kůry (váza a květ) a jádrového dřeva švestky (stonek a listy). Nu a svícen ve tvaru pařezu obrostlého břečťanem a s ptačím hnízdem na vrcholku vyřezaný z lipového dřeva leží prozatím v krabici.

Jednou jsem po sledování TV pořadu o loutkáři zkusil vyrobit i loutku čerta. Docela se mi povedla, ale bohužel byla posledních pár let uklizená rovněž v krabici a dala se do ní plíseň. Čert je tak chlupatější, než byl původní umělecký záměr, takže než ho budu moci někde vystavit, budu ho muset nejprve zrenovovat.

Doufám, že se k tomuto řemeslu zase někdy dostanu, nesmírně mne to těšilo. Minulý týden jsem do své nově postavené kůlny začal věšet nářadí na zeď, takže snad se drobounkými krůčky opět blížím stavu, kdy o těhle věcech nebudu jenom snít. A pak třeba budou další obrázky pro blog.

<Pidivěc dneska nebude>