čtvrtek 17. listopadu 2016

Pan preziden není korunovanej, pan prezident je...

... volený reprezentant státu. Ovšem obraz toho současného bych si coby občan tohoto státu pověsil na zeď pouze pod zárukou, že na něj budou srát mouchy.

Normálně o politice nepíši, ale tentokráte trochu musím. Nechci být jeden z těch, kdo nečinně přihlíželi zlu.

Je mi zle z našeho prezidenta, jeho předchůdce (a jeho syna). V USA vyhrál volby de facto fašista, vědomě rozdmychávající  nenávist  poukazováním na fiktivní problémy a usilující o vytvoření totalitního rasově čistého státu po vzoru Třetí Říše. Jeho příznivci v průběhu voleb hrozili ozbrojenou vzpourou v případě prohry a ozbrojení zastrašovali na některých volebních místech opozici, aby mu zajistili vítězství. A když nakonec volby vyhrál navzdory tomu, že si ho většina Američanů jako prezidenta nepřeje (díky anachronismu ve volebním systému z dob otrokářství), tak začali malovat po zdech hákové kříže, vyhrožovat násilím komukoliv kdo není bílý, heterosexuál, muž a konzervativec. První týden po jeho zvolení bylo v USA stejně nenávistných útoků proti menšinám, jako předtím za kvartál.

A celá řada českých prominentních figur, včetně hlavy státu současné a bývalé, neumí nic lepšího než vyzdvihovat jeho imaginární kvality. A někteří komentátoři na Novinkách si k tomu ještě plivnou na lidi, kteří mají morální kuráž se tomuto monstru postavit a protestovat proti jeho pokusu zatáhnout USA (a s nimi celý svět) zpět o sto let. Představitelé národa, který byl jako první na mušce hitlerovského Německa, by si měli ze školy lépe pamatovat, jak to tenkrát bylo.

Největším pokrytectvím je ale vyzdvihování Trumpovy "politické nekorektnosti" a to zejména Zemanem.

Rád bych využil této příležitosti k vysvětlení toho, jak politickou korektnost a "boj" proti ní chápou burani, xenofobové a rasisti Zemanova typu. Pan Zeman už nám jednou dal  krásný příklad. Stejně tak jako jeden můj kolega, s nímž jsem měl před asi tak rokem následující konverzaci:
K: "Ta politická korektnost už mi leze na nervy. Člověk už ani nemůže říct slovo "negr"."
Ch: "Ale samozřejmě že můžeš říkat slovo negr, nikdo ti to přece nezakazuje. Akorát když ho budeš používat pro označování a ponižování/urážení černochů, tak budeš nazván rasistou. V čem je problém?"
K: variace na rybí píseň

Takzvaným rebelúm proti politické korektnosti strašně, strašně moc vadí pokroková liberální společnost. Podle nich omezuje celou řadu svobod, ovšem jak přesně, není schopen žádný říct. Jak je omezena svoboda heterosexuálů se ženit, když je totéž právo dáno homosexuálům? Jak je omezena svoboda mužů, když ženy dostanou stejný plat za stejnou práci? Jak je omezena svoboda slova, když je někdo posuzován na základě toho, co říká a je mu odpovídáno?

Všichni, s nimiž jsem měl tu nečest se setkat, považují za svobodu slova říkat co jim se zlíbí, o kom se jim zlíbí, jakkoliv urážlivým způsobem se jim zlíbí. Ale běda! když někdo využije svou svobodu slova k tomu, aby je za toto kritizoval. To ne, to  nemůžeme mít, to je omezování svobody slova. Běda když se s nimi někdo odmítne bavit. Běda když někdo usoudí, že jejich slova vypovídají o tom, že mají v hlavě řezanku, a na základě toho správně odhadne jejich (ne)schopnosti.

Jinými slovy chtějí svobodu pro sebe, ale už ne pro nikoho jiného. Chtějí svobodu dělat co se jim zlíbí ale nechtějí nést žádnou zodpovědnost za své skutky. Mentální vyzrálost asi tak dvouletého dítěte v období prvního vzdoru. V některých případech trošku pokročilejší - puberta.

Pokud u nás projde zákon proti hanobení prezidenta, a na mě někdo přijde s požadavkem tento článek -  a ty předchozí - stáhnout z internetu, uvidíme se u soudu, protože dobrovolně je neodstraním. Nikoho nehanobím, pouze vyjadřuji svůj (podložený a vyargumentovaný) názor, že náš prezident je buran, xenofob, rasista a navíc ještě pokrytec.

sobota 29. října 2016

Zastavte Dakota Access Pipeline jednou provždy - #NoDAPL

Proti neozbrojeným Indiánům z rezervace Standing Rock byly nasazeny obrněné vozy, těžkooděnci a neletální zbraně (pepřový sprej, gumové projektily). Spojené státy místo hledání rozumného řešení situaci eskalují. Jediné co můžeme za nás udělat je podepsat petici vyhlášenou náčelníkem kmene požadující intervenci prezidenta USA. Petice je zde. Přijímá i podpisy od občanů jiných zemí než USA.

Text petice jsem přeložil pod čarou do češtiny:

pondělí 3. října 2016

Boj o vodu v Americe

Když se řekne slovo indián, v naší zemi si asi každý člověk mé generace vybaví především Vinetoua, náčelníka Apačů v románech Karla Maye. A zřejmě s obličejem Pierre Brice. Informace o indiánech a jejich kultuře má zřejmě naprostá většina z nás právě z fikce od Karla Maye, výjimečně i Jamese Fenimore Coopera, a to navíc ještě spíše z filmových adaptací nežli z knih.

Tyto zdroje informací mají všechny společné jedno – jsou napsány bílými muži, bez skutečných detailních znalostí indiánské kultury. Knihy mají bílé hlavní protagonisty a indiáni mají jednu kolektivní hlavní roli – dodávají černobílé morální pozadí pro dobrého bílého hrdinu, jasně zlé zlouše a dobré dobrouše. Přičemž dobrý Indián je většinou definován jako ten, který má bílého kamaráda a je pozitivně nakloněn bílým osadníkům. A zlý Indián je vražedník, vždy připraven porušit přísahu a slovo. Všichni indiáni jsou krásně rozškatulkováni jako buď vznešení divoši, nebo barbarští divoši – a jediný způsob jak nebýt divoši, je být de-facto červení běloši.

Jako dítě jsem tyto knihy a filmy hltal a (zejména Mayovky) četl jsem je několikrát. Morální poselství těchto knih není negativní, navzdory výše zmíněným chybám ukazují, že indiáni a černoši jsou lidé jako my a kritizují do určité míry rasismus a kolonialismus.

Když jsem ještě hodně četl knihy, narazil jsem na jednu která z této formule vybočovala. Jednalo se o knihu „Synové Velké Medvědice“ od německé spisovatelky Liselotte Welskopf-Henrich. Bohužel je to rovněž kniha napsaná bělochem, ale v tomto případě alespoň někým, kdo si skutečně dal tu práci seznámit se detailně s historií lidí, o nichž píše. Je to kniha kde indiáni nehrají druhé housle, ale jsou centrem dění. Popisuje příběhy fiktivního náčelníka malého kmene Mahto (Medvěd) z národa Lakota-Oglala v době jejich války s USA o oblast Černých hor a útěku některých kmenů do Kanady po jejich bohužel nevyhnutelné porážce. Byla to pro mne první kniha kde hlavní indiánský hrdina nebyl jenom poskokem bílého hrdiny. Byla to první kniha, kde indiáni nebyli morálně černí nebo bílí, ale prostě lidé. A byla také první, která zminila relativně detailně skutečné události.

Například skutečnost, že Lakota-Oglala uzavřeli v roce 1868 s vládnou spojených států smlouvu, která jim zaručovala volný pohyb a lov na velkém území, a Černé Hory – místo s prominentní rolí v náboženství a kultuře Lakotů – byly na „věky věků“ vyloučeny z bílého osadnictví.

Netrvalo samozřejmě dlouho a expedice Generála Custera (ano, toho Generála Custera) objevila v Černých horách zlato a smlouvy najednou neplatily. Údajně civilizovaný stát vedený údajně civilizovanými bělochy se rozhodl podepsané smlouvy prostě ignorovat podle starého koloniálního hesla „moje zákony platí pro tebe vždycky a pro mě jenom když mi to vyhovuje“. Lakotové se nevzdali snadno a Custer zaplatil za svou aroganci nakonec životem, ovšem výsledek války byl nevyhnutelný a Lakotové byli donuceni žít v mnohem menších rezervacích a drasticky změnit svůj způsob života. Společně s vyhubením bizonů a narušením souvislosti ekosystému farmařením už nomádský lovecko-sběračský způsob života nebyl možný.

Co ovšem Lakotové neudělali – nezbělali a nevzdali se. Navzdory tomu že jsou nuceni žít v malých rezervacích, navzdory tomu že dlouhá léta se USA aktivně i pasivně přičiňovaly o likvidaci jejich orálních tradic a jejich kultury, zachovali si obojí. A ačkoliv my se o nich na naší straně Atlantiku nedozvídáme, jejich boj bohužel stále ještě neskočil a pokračuje – stejně tak jako boj původních obyvatel napříč celou zeměkoulí.

Zdroj pitné vody jedné z pěti současných rezervací, Standing Rock, je ohrožován stavbou ropovodu Dakota Acces Pipeline. Provozovatel stavby samozřejmě tvrdí, že ropovod bude bezpečný a nic nehrozí ani lidem, ani životnímu prostředí, ovšem věřit jeho tvrzení je ve světle reality chování amerických korporací naivní na hranici blbosti. Bílí obyvatelé hlavního města Severní Dakoty jsou si tohoto samozřejmě moc dobře vědomi – původní trasa měla vést totiž severněji, blízko hlavního města Bismarcku. Ale právě kvůli obavám z možného katastrofálního uniku surové ropy byla trasa posunuta jižněji, k hranicím indiánské rezervace. A magicky se najednou stala zcela bezpečnou a únik nehrozí. Magie hodná Harryho Pottera – stačí stavbu přesunout a rizika zmizí.

Jenomže indiáni nejsou abstraktní kulisy ve filmech, jejichž jedinou rolí je dát bílým dětem snadno srozumitelnou lekci základní morálky. Jsou to skuteční lidé, žijící skutečné životy a mající skutečné zájmy. A proto se nehodlají jenom tak vzdát a nechat se převálcovat – stejně tak jako se nenechali jen tak převálcovat před stočtyřiceti lety. Jenom prostředky se změnily – dnes je formou obrany civilní protest a soudní procesy. A proto je už několik měsíců v severní dakotě protestní tábor do nějž se sjíždějí indiáni z celé ameriky aby se spojili v této důležité legální bitvě za konec kolonialismu a skutečné a ne jenom papírové respektování jejich existence.

Pokud máte zájem se o této záležitosti dozvědět více, bohužel bez znalosti angličtiny se neobejdete. Několik článků přímo z místa protestů je na blogu affinity na freethoughtblogs.com - click-. Google vám dodá rovněž informace, ovšem bohužel první výsledky vyhledávání jsou růžovobrýlové prezentace provozovatele ropovodu, takže skepticismus je na místě.

Pokud stejně jako já usoudíte že právo a spravedlnost (což není bohužel totéž co zákon a síla) je na straně Lakotů (a zprostředkovaně všech původních obyvatel) můžete udělat dvě věci.

Jedna je rozesílat informace dále. Česká média o této záležitosti neinformují prakticky vůbec, a tak o tom u nás málokdo zřejmě ví. Toto je poprvé – a asi naposledy – co žádám o sdílení článku, ovšem prosím o sdílení článku uvážené, jenom s lidmi u nichž máte důvod se domnívat, že to má smysl. Takže žádné hromadné sdílení ha facebooku pokud máte v „přátelích“ libertariány a podobně. Nestojím o sáhodlouhé debaty s kýmkoliv, ostatně na ně pro toto téma nejsem ani vybaven.

Druhá věc je, že můžete přispět na pokrytí soudních nákladů spojených s legálním procesem -click-. I malá částka je vítána.

A pokud si snad myslíte, že Vás osobně se to netýká, budiž. Ale pamatujte, že korporacím je jedno, čí zemi ve jménu zisku zničí. Není tomu tak dlouho, co my jsme bojovali za zachování posleních kousků jakž takž nedotčené přírody když si mezinárodní „investoři“ brousili zuby na zlato skryté v šumavských horách -click-. Každý vyhraný soudní spor o ochraně životního prostředí na celém světě je krůčkem k tomu, abychom jako živočišný druh konečně přestali podřezávat větev na níž sedíme.

čtvrtek 25. února 2016

V malém těle velký duch.

Dnes nás po patnácti letech opustil náš pejsek. Už pátý v řadě. Ještě v sobotu skákal přes překážky, ale od neděle jenom ležel a měl stále častější záchvaty. Včera už bylo jasné, že se nejedná o žádnou přechodnou chřipku nebo otravu žrádlem - takových uř překonal několik - a nakonec dnes umřel chvíli před tím, než se na něj měla přijet podívat veterinářka. Dnes mne při příchodu z práce vítali jenom smutní rodiče a prázdný pelíšek.

Měl tuctové jméno Ferda a byl to blíže neurčený kříženec různých pinčů, což mu dodalo vzhled modelu dobrmana v měřítku 1:10. Rodiče ho dostali od bratrance. Původně psa už nechtěli, ale nechali se ukecat tím, že tenhle pes zůstane malinký a že by s ohledem na vlastnosti svých rodičů měl být nenáročný na výcvik.

Byl jsem v té době dosti velký psí snob a proponent logického klamu "žádný pravý pes", takže jsem na něj shlížel spatra. Což ostatně nebylo nic těžkého ani když seděl ve své oblíbené pozorovatelně na parapetu.

Ale brzy jsem zjistil, že i když je nejmenší na centimetry (i naše kočka byla větší), ze všech našich psů byl jednoznačně největší osobnost a nejvíce mi přirostl k srdci. I když nebyl vychován úplně ideálně, protože rodiče ho trochu rozmazlili, vyvrátil mi všechny mýty o malých psech. Nebyl o nic uštěkanější než jeho velcí předchůdci, ani o nic vzteklejší, a už vůbec ne hloupější ani otravnější. A i když nebyl žádný bojovník, hlídač byl výborný. Sice měl tendenci se s každým spíše kamarádit, ale nikdo se k nám nemohl připlížit nepozorován aniž by Ferda zburcoval celé okolí.

Bude mi chybět jeho kreativní hluchota, když se mu z vysluněné zahrady nechtělo domů, i jeho nadšené vítání, když jsme s otcem jeli na pidinákup a on nás neviděl celých dvacet minut. Jeho večerní zápasy na život a na smrt s granulemi se nikdy neokoukaly a úsměvné bylo i jeho trpělivé a tiché hypnotizování podlahy když jsem si připravoval večeři - zejména když byly těstoviny, které měl rád nade vše. Když budu na zahradě řezat dříví nevleze už mi zvědavostí pod pilu kde na něj budou padat piliny, ani nepřijde důkladně zkontrolovat každou činnost, kterou provádím. A až otec půjde sázet brambory, nebude za ním trpělivě chodit v metrové vzdálenosti a koukat, jako kdyby dozíral na kvalitu.

Naše domácnost teď bude mnohem tišší. A smutnější.

pátek 15. ledna 2016

Zbraně problémy neřeší.

Neberte lidem zbraně je pitomá prosba, ale řada argumentů za  ní stojících je ještě pitomější. Probralo mne to dokonce ze zimního spánku.

Berme to popořadě:
Řekla také, že z médií zná řadu případů, kdy ozbrojený náhodný kolemjdoucí zachránil svou zbraní někomu život, zdraví či majetek. Dodala však, že tyto případy se dějí především v USA a Izraeli,
Tohle je typický příklad přebírání třešní, tedy dívání se jenom na ty případy, které se mi hodí do krámu a ignorování všech ostatních. O Izraeli moc nevím, ale v USA je několikanásobně vyšší relativní množství vražd než v kterékoliv zemi EU, a to za nezanedbatelného používání ručních zbraní. Není mi z USA znám jediný výše popisovaný případ, ale i pokud takové případy snad existují, evidentně nevedou k tomu, že by umíralo méně lidí na střelné rány - přesně naopak. Milovníci zbraní strašně rádi vyloví z moře čísel vždy taková, která se jim hodí do krámu, a srovnávají pak ta - a ignorují kontext. Masové střelby v USA jsou prakticky na denním pořádku, zatímco v EU se jedná o extrémní výjimky - a zde bych rád podotknul, že loňská masová střelba v ČR byla spáchána legálně drženými zbraněmi.
Uvedl také, že ve Velké Británii, která má jednu z nejpřísnějších zbraňových legislativ na světě, se od roku 1997, kdy zákon téměř vyloučil vlastnictví ručních střelných zbraní, prudce zvýšila trestná činnost páchaná právě ilegálními palnými zbraněmi.
Tohle je úplně nesmyslný argument, tak jak je formulován. Samozřejmě že poté, co bylo ilegalizováno držení palných zbraní jsou zločiny páchány ilegálními palnými zbraněmi, to je jedno. Podstatné je, jestli stoupla kriminalita za použití střelných zbraní celkově. Odpověď je, že ano. Možná protože krátkodobě vzrostla nabídka nelegálních zbraní, což snížilo jejich cenu a tudíž zvýšilo jejich dostupnost na černém trhu. Co ovšem obhájci vyzbrojování rádi zapomínají zmínit je skutečnost, že po krátkém nárůstu kriminality za použití střelných zbraní začal trend opět klesat (strana 4) - řada grafů, které jsem našel na stránkách zbraňofetišistů "záhadně" končí v roce 2005 či dříve.
Stejně tak bychom mohli dojít k názoru, že automobilový průmysl představuje nebezpečí, proto je potřeba auta omezit a nenávratně znepojízdnit
Souhlasím s tím, že pokud nějaká vyhláška ohrožuje muzejní kusy, má být změněna. Ale tohle je hovadina, konkrétně non sequitur. Auta jsou primárním, v současné době nenahraditelným, prostředkem pro transport lidí a zboží. Ano, jsou nebezpečná a lze je i použít jako zbraně. Ovšem zabití člověka či škoda na majetku jsou vedlejším, nežádoucím efektem, který bohužel nelze zcela eliminovat - ale lze jej výrazně zredukovat. Proto používání aut podléhá přísné registraci, povinnému proškolování a je náhodně a  namátkově kontrolováno dodržování daných pravidel a předpisů.
Zbraně mají jediný účel - zabít. Mohou mít i jiné aspekty, které mohou být pro některé konkrétní jedince důležitější (estetika, sportovní vyžití, kutilství, kulturní dědictví), ale to nemění nic na tom, že jejich primární účel je zabíjet a jejich jiné praktické použití je v podstatě nulové. Přínos zbraní v osobním vlastnictví pro ekonomiku státu či blaho jeho civilních obyvatel je rovněž nulový.

Závěrem bych chtěl předestřít následující k zamyšlení:
Ve státě, kde lidé běžně mají k dispozici zbraně a někdo začne střílet na lidi a oni na něj začnou střílet zpět, jak policisté při příchodu na scénu poznají, kdo je hodňas a kdo ne?

Kdo uteče, vyhraje. Zbraně konflikty neřeší, ale eskalují. Mít doma zbraň možná někomu dodá pocit bezpečí, ale ve skutečnosti se jeho bezpečnost sníží.