sobota 25. listopadu 2017

Kudla špičatá

Letošní rok nebyl zatím moc příznivý. Řekl jsem si, že začnu zase na blog psát, až dokončím určitou fázi rekonstrukce domu - a onu fázi se nedaří dokončit.

Nicméně nebyl jsem celý rok nečinný a ani se celý rok všechno nekazilo. Jedna z těch pár věcí, které se povedly, je konstrukce pásové brusky. Na jaře moje malá Narex bruska definitivně zdechla, když shořel současně rotor i stator motoru. Rozhodl jsem se tedy do toho praštit a zkusit si postavit pořádnou stolní pásovou brusku, abych mohl konečně začít znovu vyrábět nože. A povedlo se, bruska funguje.

Vzal jsem tedy před dvěma měsíci hromadu harampádí - starý zrezivělý a tupý pilník, hovězí kost, kterou jsem vyhrabal na zahradě ze země, dva kusy dřeva ze starého křesla, které jsem rozřezal na palivové dříví, panty ze starých dveří, pár starých, rezavých trubek, starý vratový šroub a železnou kuličku se závitem, jejíž původní účel mi je zcela neznám.

Když jsem začal brousit, neměl jsem žádnou představu co z toho vznikne - začal jsem prostě ubírat materiál až jsem se nakonec rozhodl vybrousit čepel dýky. Což jsem také udělal - je to oboustraně ostrá čepel, dlouhá přibližně 22 cm, s kosočtverečným profilem. Protože jsem se víceméně hlavně učil zacházet s novým strojem, výsledek není úplně symetrický a při detailnějším pohledu lze na čepeli najít plno drobnějších vad. Ale šlo mi hlavně o to naučit se zacházet s novým zařízením, a součástí učení bylo i pár věcí zkazit a následně se je pokoušet napravit.

Rukojeť jsem vysoustružil za pomocí vrtačkou poháněného soustruhu, který jsem si kdysi dávno (už před dvaceti lety) rovněž sám postavil. Nevím, co to je za dřevo, patrně buk. Každopádně po odsoustružení zašlého povrchu jsem odhalil světle zbarvené dřevo bez suků a barevných vad, které po nalakování lakem na lodě vypadá velmi pěkně. Skoro bych řekl, že nečekaně pěkně. Asi zbytky křesla nespálím ale zkusím naopak přesoustružit a přepracovat do nějakých lapačů prachu.

Hruška a záštita jsou sendvičová konstrukce z kosti a plechu z oněch starých pantů, přičmž jsem použil jak nýtování, tak epoxy. Bohužel než jsem přišel na to, jak správně udělat ztracené nýty, chvilku mi to trvalo. Takže zatímco na záštitě jsem zvládl hlavy nýtů zcela skrýt, na hrušce jsou trošku vidět. Výztuha v přední části rukojeti se ukázala nejvíce problematická, protože použitá trubka byla příliš rezavá a tudíž jsem ji na pár místech bohužel probrousil. Inu což, napusti jsem rez epoxy lepidlem a následně jsem výstuhu rovněž přelakoval, takže by to mělo vydržet.

 Poslední částí byla pochva, s tou už jsem  se ovšem až tak moc nepižlal. Prostě jsem rozřízl kus dřeva napůl, vydlabal dutinu pro čepel, slepil, nalakoval a přidělal kování. Přičemž jsem narazil znovu na problém s přiliš rezavou trubkou, ale což. Nebudu to prodávat ani nehodlám nikoho vraždit abych dostal publicitu v televizi. Naučil jsem se pár věcí, duševně jsem si odpočal při kreativní práci a coby výsledek mám velmi dobrý nůž na dopisy. Což je také asi tak jediné rozumné použití tohoto nože v praxi. Celkový výsledek je tak trochu kříženec dýky Fairbairn-Sykes a středověké terčové dýky.

neděle 22. října 2017

Hloupé příklady táhnou

Tohle bude velmi krátké.

Dle mého názoru boháč, který chce udělat něco pro obyčejné lidi ve své zemi, k tomu nepotřebuje politickou moc. Má mnoho možností jak to udělat bez ní - například formou charitativních darů. Boháč, který na charitu nedává, nebo dává jenom v době, kdy to pro něj může přinést politické body, je automaticky podezřelý. Boháč, který trivializuje závažnost střetů zájmů, mnohem více.

To je pár z mnoha důvodů, proč jsem kdysi nevolil pro místního milionáře, jež před pár lety kandidoval do městské rady. A proč jsem nyní nevolil pro ANO. Jsem zvědav na příštích pár let v České republice. Uvidíme, jestli budu příjemně překvapen nebo ne.

Moje předpověď je, že sliby nesliby pro vyřešení skutečných problémů se bude dělat minimum, a hlavní investice síly bude ve směru "srovnat" daně (což prospívá především bohatým a vyčerpává státní pokladnu), zrušit různé daňové úlevy (ditto) a koncentrovat moc.

Mimochodem měl jsem potíže vybrat vůbec stranu, pro niž volit, protože nechápu, jak může nějakého vola napadnout, že mít v ústavě zakotvené právo vlastnit zbraň je dobrý nápad. A už vůbec nechápu, proč se tolik stran tohoto hovadského nápadu chytlo.

Možná chybně viním z toho špatnou znalost anglického jazyka v naší populaci. To podle mne bohužel vede k tomu, že většina lidí si zprávy ze zahraničí nemůže přečíst přímo a musí spoléhat na přefiltrované verze. Což v kombinaci s osobními filtry, jež má každý z nás, vede k smutné ignoraci o tom jak to skutečně chodí ve světě i mezi mnoha inteligentími lidmi. I když to vypadá paradoxně, není náhodou, že největší projevy xenofobie a islamofobie jsou v zemích kde je současně nejmenší relativní populace cizinců obecně, muslimů konkrétně  a nejmenší znalosti angličtiny.

pondělí 17. dubna 2017

Švih sem, švih tam...

Takže velikonoční pomlázka se zvrhla ve rvačku na nože. Inu, stupidní tradice musí někdy a někde nevyhnutelně vést ke stupidnímu výsledku.

Velikonoce jsou mi zcela cizí svátek. Kromě toho, že se jedná o další z pohanských svátků které si křesťané přisvojili, aby svou pohádku pohanům lépe prodali, má ten svátek u nás ještě jako pomyslnou ureální polevu na onom exkrementálním koláči pitomostí onu unikátní tradici mlácení ženských klackem.

Samozřejmě znám všechny výmluvy o údajném symbolismu onoho bití atd. atd. Všechno jsou to výmluvy.

Je to sexistická, násilnická tradice která degraduje ženy a z mužů dělá blbce. To, že tuto tradici u nás stále ještě mnoho lidí zastává a provozuje na tomto faktu nic nemění. Tlouct někoho klackem je špatné. Doopravdy i symbolicky.

Co se této záležitosti týče, výše uvedeou úvahu jsem učinil v předškolním věku, když jsem nechtěl bít maminku pomlázkou, a to ani symbolicky. Od té doby jsem už přes třicet let pomlázku do ruky nevzal a nevezmu. Jediné, co mne kdy na velikonoční tradici kdy bavilo, a co bych rád viděl pokračovat, je malování vajíček a kraslic. Ale tlouct ženské klackem? Děkuji, nechci. Nevidím pointu.

sobota 11. března 2017

Jaro se blíží...

Dnes byly stromy okolo domu plné kraválu. Sýkorky tedy byly celozimním pravidelným hostem na krmítku a tak nebylo nijak extraordinérním zážitkem vidět jednoho tohohle mrňouse sedět na jasanové větvi a řvát z plna hrdla. Je neuvěřitelné, kolik kraválu může nadělat tak malý tvoreček.




Co už ale je známkou jara je přítomnost kvíčal a špačků. Ti asi zodpovídají za většinu toho kraválu. Kvíčaly přeci jeno měně kraválí a více provozují to, čemu se dá skutečně říkat "zpěv" i z lidské perspektivy.



Každopádně žiji a blog rovněž. Bohužel pouze v poslední době mne tak nenapadá nic o čem by se dalo psát, kromě politiky. A o té nepíšu z principu.